Ach, ta neposlušná kůzlátka! Zlobí a vyvádějí, až je sežere vlk. Ale hodná maminka koza je dokáže vysvobodit z vlčího břicha, neposluchy milované... A vlk? Ten se utopil! Mééé, mééé, přijďte se podívat! NA VLKA PLATÍ DŘEVĚNÁ NARKÓZA Na klasicky maličké scéně Buchet a loutek se „rozjíždí“ pohádka pro nejmenší Neposlušná kůzlátka dosti pozvolna. Místo příběhu se před dětmi rozehrávají jemně vtipné, ale zcela mimoběžné epizody. Kůzlátka hrají fotbal, zlobí maminku nebo rozbijí její zamilované rádio. Až konečně jedno z nich začne hrát ostatním maňáskové divadlo o Karkulce, a tu se paralelně k loutkovému divadlu na loutkovém divadle začne kolem příbytku otírat hladový vlk. A tehdy známý příběh konečně nabírá spád. Vlk, ve snaze oklamat kůzlátka, absolvuje trojnásobnou „kozí plastiku“, během níž snáší všelijaká martýria. Jeho odpočinek po pracně získané večeři však zhatí zásah matky osvobozující rozepnutím břišního zipu spolknuté kozlíky. Vlk s žaludkem nacpaným připálenými zelníky končí klasicky ve studni. Kůzlečí bratři díky deformovaným trojúhelníkovitým hlavičkám připomínají poněkud nesympatické ufony a až na věčně ubrečeného Karlíka splývají v jedno klubko notorických neposedů. Zato jejich matka, vybavená dobráckým výrazem, roztomilýma, obrovskýma ušima, antropomorfními prsy (ty se samozřejmě jen rýsují pod blůzkou) a sukní ze zelných listů, se pohybuje na hranici pragmatické samoživitelky a dobrácké, milující, zkrátka pohádkové maminky. Obrovský zubatý a huňatý vlk sice zosobňuje zlo, ale zároveň je tu za kašpárka a otloukánka – to doslova. „Dřevěnou narkózu“ (ránu paličkou do hlavy) tu obdrží hned několikrát. Smích vyvolávají také drastické úpravy jeho zevnějšku. Nezapomenutelný je pohled na vlkův pelech vyzdobený překvapivými trofejemi: plochými elektrosoučástkami proloženými torzy kostí a dalších divných odporností. Na ošuntělého vlka – smolaře se každopádně nedá zapomenout. Markéta Dolníčková, Divadelní noviny 02/2007 (Psáno z druhé premiéry 7. ledna 2007).